Červen 2011

Noc-1.díl

24. června 2011 v 20:27 | Kokoran-sama |  Noc
"Co??? Ne!!! To není možné, nemohl mi to udělat. On ne!!!" ječím do oblohy, jíž pokrývají hvězdy, které ve mě probouzejí nežádoucí vzpomínky. Nade mnou se sklání moje nejlepší kamarádka Gabriela a začíná mě objímat. Nepomáhá to. Na tohle nepomůže nic! "Proč??? Jak je to možné? Proč to udělal???" Hystericky na ní křičím a zarývám si nehty do pěsti.
"To nikdo neví, Clarriso. Uklidni se, půjdeme domů."
"Ne!!! Nikam nejdu!" Odstrkuji ji od sebe a odmítám vstát. Chci tady na tomhle místě ještě chvíli jen tak ležet. Tady, kde jsem s ním byla naposled. Tady, kde jsme se poprvé políbili. Tady, kam jsme se vždycky rádi vraceli. Milovala jsem ho.
Najednou už si tady nepřipadám svoje. Jsem jako v jiném těle, jako bych byla v hrobě. Tam, kde je teď on. Zvedám se a běžím. Běžím do lesa, běžím pryč, abych byla sama. Gabriela je pomalejší než já a moment překvapení je na mé straně. Slyším, jak mě volá jménem, ale neodpovídám, v uších mi hučí a cítím, že mi za chvíli dojde dech. I přes to všechno běžím dál, občas klopýtnu a v lese slyším znepokojivé zvuky, ale nechci se zastavit. Musím dál, utéct před světem. Přemýšlím o Michaelovi, proč to udělal? Proč to sakra udělal? Proč nemyslel na ostatní??? Proč nemyslel na mě? Z tváří mi stékají slzy, které nedokáži zastavit, i kdybych chtěla. Ale mně už je to jedno, když jsem ztratila jeho, můj život už nemá smysl.
Opravdu už nemůžu, naposledy klopýtnu a zpotácím se dolů. Ležím zády na zemi, sama, někde v lese, nevím kde jsem, a mám něco s nohou. Byla bych snadná kořist pro divoká zvířata, která se tady hemží, ale já už neřeším nic. Nedokáži myslet na nic jiného než na Michaela. Zase a opět se ptám proč to udělal a stále nedostávám odpověď. Korunami stromů prosvítá světlo měsíce, který jako by postrádal chuť schovat se a nechat se nahradit sluncem a svítí pořád stejně neúnavně v celé kráse úplňku. Dělám si starosti o Gabrielu, možná se ztratila a neví kudy dál. Sakra, jsem úplně blbá, kvůli mě se musí každý do něčeho namočit.
Z mých myšlenek mě vyrušilo rozčilené zavytí ozývající se téměr za mnou. Otočila jsem se a uviděla překrásného šedo-černého vlka, jak se na mě dívá mandlovýma očima... Chvíli se na sebe jenom tak díváme, z očí do očí. Z těch jeho vyzařuje zvláštní napětí, které bych u vlka nečekala.
Oba vyrazíme ve stejnou chvíli. Jeho svalnaté tělo se na mě vrhne a...



Pokračování příště :)