6.Téma týdne - Proč já

26. dubna 2013 v 19:57 | Kokoran-sama |  Téma týdne

Ahooj! Rozhodla jsem se opět ztvárnit téma týdne formou příběhu - takže tady je, doufám, že se bude líbit.

Ale upozorňuji! Je docela depresivní a nesmíte čekat happy-end.

Na první pohled nevypadá jako příběh na téma Proč já, ale pokud ho přečtete do konce, pochopíte S vyplazeným jazykem .

Doufám, že se bude líbit a nezapomenete napsat komentář!


Sedím na dnešní poslední hodině angličtiny a kreslím si do svého sešitu, ve kterém už nezbývá téměř žádné místo na zápis. Ze zešedlého papíru se na mě mračí naštvaný a narychlo načmáraný smajlík umístěný přesně uprostřed poslední stránky sešitu.
Podívám se z okna na školní dvůr ve velice zanedbaném stavu - všude pouze neurovnaná travnatá plocha, neuspořádaně nasázené stromy a keře, které by už minimálně pár let potřebovaly zastřihnout. Je mi z toho pohledu smutno, tahle škola ztrácí své kvality, které ještě před čtyřmi lety, když jsem nastupovala, byly tak vyhlášené. Byla pro mě dokonce čest nastoupit na tohle gymnásium, ovšem s novou ředitelkou se všechno změnilo - pomalu ale jistě začala škola chátrat a všechno tady v podstatě ztratilo své původní kouzlo.
Obloha začíná temnout a já pozoruji kapky, které se derou skrz listy stromů až na pošlapaný a neupravený trávník, na zahradnické náčiní, které zřejmě někdo zapomněl odnést, na protější budovu, jíž někdo pokreslil nevzhlednými čmáranicemi, kterým se snad ani nedá říkat grafity. Pršet začalo tak náhle, že ani školníkův vlčák se nestačí schovat a teď zmateně pobíhá po dvoře až narazí na nedovřené dveře vedoucí do šatny, okamžitě tam vletí rychlostí blesku a já se musím usmát. Nero je pěkné kvítko a určitě v šatně udělal nehoráznou paseku, školníkovi to jen tak neprojde, minimálně si to bude muset uklidit - né že bych mu to přála, mám ho ráda, ale je vtipné dívat se na to, jak se vždy snaží být na Nera naštvaný, ale za chvíli už ho vidíte jak se s ním mazlí.
Můj úsměv ale za chvíli vyprchá, protože škaredé počasí se mi vpáře pod kůži a vyvolá ve mně ještě horší náladu, cítím, jak mi náhlý chlad prostupuje kůží a mám pocit, jakoby půlka mě samotné oděšla někam pryč.
Rychle potřepu hlavou, abych rozehnala pesimistické myšlenky a v hlavě se mi rojí představy na dnešní odpoledne, které strávím se svou láskou. Zítra budeme mít výročí - dva roky spolu, ještě teď si vzpomínám na naše první setkání a nesmělé oťukávání. Jak byl plný pochyb, jestli o něj mám vůbec zájem, jak na schůzku vždycky přišel o deset minut později a pak se půl hodiny omlouval (kdyby nezačal s omluvami, ani bych nevěděla, že přišel pozdě, protože jsem na místě setkání byla většinou jen o minutu dřív než se objevil on).
Usměji se při těch vzpomínkách na náš první polibek a dále přemítám o tom, jak se asi bude vyvíjet naše schůzka. Má fantazie mě nezklame a já si v hlavě vytvářím obraz krásného scénáře, který se témeř pokaždé opakuje. Přicházíme k němu domů a už před vchodem se začneme vášnivě líbat, on poslepu odemyká, zatímco já se soustředím na to, abych ho nesvlíkla ještě na ulici. Konečně otevírá dveře a my vpadáme dovnitř...
Zvoní.
Konečně.

Popadnu věci z lavice, strčím je rychle do tašky, profesora úplně ignoruju, a vyrážím ke škaredým dveřím.
"Ne tak rychle!" ozve se profesor. Otočím se a zkusím zaprotestovat: "Pane profesore, já opravdu pospíchám, prosím, pusťte mě,"
"Však on počká, ještě musíš smazat tabuli!" Cítím, jak rudnu, všichni ve třídě na mě čumí jako na idiota a se smíchem opouští třídu. Já beru do rukou houbu a schválně smažu tabuli co nejškareději, všude jsou nehezké bílé šmouhy ze zbytků křídy. Profesor mě projede od hlavy k patě, řekne Na shledanou a odejde.
Mrzout jeden.
Vzájemně se nemáme rádi a děláme si naschvály, moc dobře ví, že před školou na mě čeká Ron.
Nehodlám v podlaze vystát důlek a proto vysvištím ze třídy rovnou do šatny, kde (jak jsem předpokládala) je hotová spoušť - na zemi je plno vody, takže si musím dávat dobrý pozor, abych neuklouzla. Hodím učebnice do skříňky a hned utíkám... nebo spíš co nejrychleji pajdám, abych nespadla na mokré podlaze, k hlavním dveřím, u nichž se tlačí snad celá naše škola.
Konečně se dostávám ven!
Konečně můžu dýchat!
Příjemný pocit mi trochu kazí fakt, že ještě nepřestalo úplně pršet, avšak hned se mi vrátí dobrá nálada, když spatřím svou milovanou osobu, jak stojí u svého modrého maličkého Yaríska a čeká na mě. Ron na mě zamává, usměje se a ukáže přitom své krásné zuby. Přijdu k němu a hodím na něj pohled jako My se známe? Podívá se na mě stejným stylem a pak se oba rozesmějeme a já mu padnu do náruče.
"Chyběl jsi mi, ta poslední hodina byla neskutečně dlouhá!" řeknu
"Přesně vím, o čem mluvíš," zašeptá a políbí mě.
Hned na to mi otevře dveře svého auta a pronese: "Drahá, prosím, usaďte se a nechte mne Vás svést!" usměju se a pohodím vlasy.
"Dvojsmysly... Ty já ráda," řeknu a vypláznu na něj jazyk, Ron obejde auto, usadí se na místo řidiče a hned se ke mně naklání. Neskutečně dlouho se líbáme a když toho necháme, uvědomím si, že před školou už nikdo nestojí.
"Jedeme, jinak se domů nikdy nedostaneme," podotknu a on se zasměje
"A musíme se tam někdy dostat?" pozvedne obočí
"Ano! Zlato, zítra máme výročí, nechme si všechno až na zítřek. Uvidíš, co pro tebe chystám," Vím, že je příšerně zvědavý a jeho tmavě hnědé oči mě v tom jen a jen utvrzují, ale nehodlám mu to usnadnit.
"Tak už mi povíš, co na mě chystáš?"
"Hm... Ne!"
"Tak to tě budu muset zlechtat!" Na tváři se mu objeví úchylný úsměv a já mám co dělat, abych se nezačala smát už jen při představě lechtání - jsem až děsivě háklivá na lýtka a on to moc dobře ví.
Už se chce na mě vrhnout, když nám někdo zabuší na okénko - je to školník. Ron otevře okno.
"Děcka, nechtěl jsem vás rušit, ale myslím, že už je dost hodin a za chvíli přijde stará Bačkora, tak být vámi, radši vypadnu, ať z toho nemáte problém" usměje se školník. Bačkora je výraz, který užívá pro naší ředitelku Papučkovou.
"Děkujeme moc za upozornění! Už jedeme! A pozdravte Nera," odpovím mu a usměju se na toho příjemného postaršího pána.
Ron už startuje auto a vyjíždíme ztichlou ulicí. Cestou si povídáme o škole, kamarádech a hlavně o naší plánované cestě do Anglie, kterou chceme uspořádat v létě.
Nevšimla jsem si, že se tak rozpršelo, ale je hodně špatná viditelnost, stěrače máme zapnuté naplno a já slyším, jak nám do kapoty buší déšť. Jedeme tmavou ulicí, ve které je hodně zatáček a já marně naléhám na Rona ať zpomalí, jako vždy mě zpraží pohledem a řekne, ať mu trochu důvěřuju. Pokouším se mu vysvětlit, že teď to není tak, jak se to zdá! Že teď opravdu musí zpomalit. Nechápe to a dál se řítí přes silnici skrz všechny ty zatáčky.
Můj pohled padne na les po pravé straně, je tmavý a děsivý a já v tu chvíli prostě vím, že se stane něco strašného.
Stočím své oči zpět k přednímu sklu a vidím přesně to, co jsem vidět nechtěla - dvě velká bílá světla mířící přímo k nám. V následujících okamžicích se všechno děje jako ve zpomaleném filmu. Já zakřičím, Ron zanadává a strhne auto doprava ze silnice přímo do lesa, vidím jeho pohled plný rozhodnutí - bere to jako výzvu. "Rone, rone, pozor!" Zakřičím, když vidím, jak se řítíme přímo do obrovského stromu tyčícího se nad námi. Ron na poslední chvíli strhne volant a auto dostane prudký smyk. Vyletím dopředu, pásy mě strhnou zpátky, další náraz mě opět vymrští do předu a pás se mi zaryje hluboko do břicha, mám pocit, jako bych se měla pozvracet, auto se očí kolem své osy - nevím kolikrát, nedovedu to ani odhadnout, koutkem oka vidím Rona, jak se úpěnlivě snaží auto zastavit. Chytne mě za ruku.
Chytne mě za ruku.
Chytne mě za ruku.
Chytne mě za ruku a usměje se.
To je to poslední, co si pamatuju než narážíme do stromu...


Probouzím se až v nemocnici, vedle mé postele sedí mamka a... brečí.
"Ma... mami?" zašeptám a cítím obrovskou bolest v hrudi a v břichu mi nepříjemně bublá.
"Zlatíčko!" okamžitě vyskakuje a letí ke mně, její rudé oči mě děsí, "Jak ti je? Co tě bolí?"
"Kde je?" zeptám se. Ví, koho myslím a už z jejího pohledu je mi jasné, co odpoví.
"Je mi to líto,"
"Ne..." šeptám a hledím do prázdna.
To není možné.
Nemůžu to být pravda.
Prostě nemůže.
My jsme si byli souzeni.
Tohle není realita.
Teď se probudím a všechno bude v pořádku.
On by mě přece neopustil.
On ne.
Pohlédnu matce upřeně do očí a pak už skrz slzy, které stékají po mých tvářích nevidím nic. A už ani nic vidět nechci. Rozbrečím se a stále dokola opakuju jenom ne ne ne ne ne.
Mamka ke mně přijde a obejmě mě. Nevnímám, neslyším, co mi říká, nechci nic slyšet. Bez něj už to nemá smysl. Vzpomínám na naše prožité okamžiky, vzpomínám na naši romantiku v autě - v jeho milovaném yarískovi, kterého už nikdy v životě nespatří. A já nikdy v životě nespatřím jeho. Už nikdy neuvidím jeho šibalský úsměv, jeho nádherné oči, které se smějí vždy a v každé situaci, nikdy neuslyším, jak mi šeptá sladká slůvka do vlasů, nikdy neucítím jeho polibek na temeni hlavy. Už nikdy nezažiju to jeho lechtání, které jsem tak ráda trpěla. Už nikdy nepohladím jeho hnědé vlasy.
Bez něj už můj život nemá smysl a já cítím, že už ani nikdy mít nebude.
Zmůžu se pouze na jednu větu: "Proč já?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 creative-picture creative-picture | Web | 26. dubna 2013 v 20:38 | Reagovat

Pěkný blog! :)

2 Kokoran-sama Kokoran-sama | Web | 26. dubna 2013 v 21:31 | Reagovat

[1]: Děkuji :)

3 Baby-N Baby-N | 26. dubna 2013 v 21:42 | Reagovat

Ale no taaaaaak! Zase depresivní! *brečím* je to strašně krásné! Zatím se mi to z témat líbilo nejvíc! Krása!! :-P

4 Escarlate Escarlate | Web | 26. dubna 2013 v 22:01 | Reagovat

Jo, já ten pro tebe udělám taky až zítra :D Ale už tě mám přidanou :D

5 Kačull Kačull | E-mail | 26. dubna 2013 v 22:43 | Reagovat

Úžasné!! Nádherné!! Dojemné!! Jsem veselá povaha, ale tohle mě fakt dostalo :) a depresivní to není ani náhodou :P :D

6 Utakata Utakata | 27. dubna 2013 v 19:33 | Reagovat

Cool blog a moc hezký článek

7 Mrs. Somerhalder Mrs. Somerhalder | 29. dubna 2013 v 16:50 | Reagovat

Božské! :O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama