Strach-2.díl

24. dubna 2013 v 20:10 | Kokoran-sama |  Strach
Dnes jsem docela uspěla, ulovila jsem dvě veverky a tři ptáky. Aspoň něco. Myslím, že by mi to mohlo na chvíli vydržet. Až se zase proměním, ulovím si nějakou lesní zvěř a tohle si schovám do zásoby. Nevydrží to příliš dlouho, proto se následující tři dny určitě dobře najím.
Vezmu svou kořist a pomalu začnu odtrhávat peří z celkem velkého černého ptáka, kterého je mi trochu líto. Přemýšlím o tom, jestli vůbec někdy spatřím svou rodinu, kterou tolik postrádám a jestli ještě někdy uslyším svou oblíbenou muziku, která všechny tak štvala, hrající ve sluchátkách. O tomhle si bohužel můžu nechat leda tak zdát, pokud nepřijdu na to, co se se mnou a mým tělem stalo - proč se měním ve vlka -, nemůžu s tím nic udělat. Nic, kromě toho, že se s tím smířím. Sedím dlouhou dobu pod velkým smrkem, pod nímž už oškubávám posledního ptáka. Tři dny jsem na nohách a přesto nemůžu usnout - prostě nemůžu. Jednou z výhod mutace mého těla je, že necitím zimu ani chlad a zřejmě nemusím tak často spát, mé tělo získalo svaly, které jsem ani netušila, že bych někdy v životě mohla mít, a naprosto bezchybný zrak, jenž mohu využívat i bez přeměny.
Odložím posledního oškubaného ptáka na provizorní podložku z listí a zadívám se skrz vrcholky stromů. Podle jasného slunce poznávám, že se ještě nehodlá ani stmívat, proto uznám za vhodné jít se okoupat do nedalekého jezera. Veverky a ptáky zahrabu listím, aby na ně nějaká divoká zvěr nedostala chuť a nejvyšší rychlostí, které jsem schopna vyběhnu k jezeru.
Je tu nádherně - odpolední slunce nepraží tolik jako v poledne a jeho odraz v hladině jezera se třpytí tolik, až musím trochu přihmouřit oči. Nikdy jsem neuvažovala nad tím, proč do tohoto lesa nikdo nechodí, nikdy mě to ani nenapadlo. Když jsem byla ještě plnoprávným člověkem, přirozeně jsem cítila, že tohle místo není určeno pro nás a že tady zkrátka lidé nemají co dělat, ale proč to necítí ti, kteří mě každou noc pronásledují?
S nezodpovězenou otázkou si sundávám tričko ve zbědovaném a zkoumám své nově získané břišní svaly a svaly na rukou, které vypadají jako bych snad trávila každý den nejméně dvě hodiny v posilovně. Stahuji ze sebe i roztrhané džíny, které už dávno ztratili svůj původní tvar a jsou z nich spíš kraťasy, jež musím uvazovat svou tkaničkou, aby mi nepadali. Svléknu i spodní prádlo a s obdivem se podívám na své prsní svaly, které (díkybohu) také zesílili, a pocítím zvláštní zadostiučinění.
Oblečení hodím na břeh a zajdu si na menší útes na pravé straně. Rychle, než si to stačím rozmyslet, skočím do vody a instinktivně vím, že nedopadnu na tvrdé a že je zde dost vody.
Hned jakmile mé tělo vpluje pod hladinu, poznávám, že jsem se nemýlila a v tomto místě je opravdu vody hodně - možná až příliš, a je ledově studená. Rychle se zkouším rozplavat, abych rozhýbala šokem ztuhlé svaly. Odplavu kousek za útes a spatřím nádherné údolí, nic krásnějšího jsem v životě neviděla, nechápu, jak jsem si ho mohla nevšimnout.
Vstoupím na písčitý břeh (ano, písčitý...) a nedokážu popadnout dech. Všude kolem mě se tyčí majestátné vrby se svými smutnými větvemi sahajícími až k zemi, v mírném vánku se pohybují sem a tam a ukazují tak celou svou krásu. Na obloze není ani mráček a v odlesku slunce vypadají vrby ještě krásněji a nadřazeněji. Celé místo je nabito zvláštní energií a já cítím i jeho nadpřirozenou auru, kterou normálně dokážu vycítit pouze jako vlk.
Nemůžu si pomoct a už mířím směrem k jedné vrbě, chci si na ni sáhnout - alespoň jednou; je tak hypnotyzující, kráčím krok za krokem oslněna paprsky zapadajícího slunce, natahuji ruku a... Dotýkám se jednoho třpytivého listu.
A v tom se to stane - veškerá aura pomine, svět jakoby o několik odstínů potemněl, vrby se uzavřely do sebe, a já chápu, že přesně tohle jsem neměla dělat. Zkazila jsem tenhle nádherný okamžik.
"Proboha, já jsem takový idiot!" zanadávám si nahlas... moment... To vůbec nezní jako můj hlas.
"To není možné," řeknu znovu nahlas - ten hlas zní úplně jinak, z vysokého trochu nakřáplého se z něj stal hluboký a sametový; hlas Elementu ozve se mi v hlavě - podvědomě něco cítím, ale nedokážu určit, co to je - něco jako... uklidnění?
Rychle si promnu spánky, abych se trochu soustředila a uvědomím si, že už dávno není odpoledne - už se pomalu stmívá. Honem, za chvíli opět započne lov... Vyrazím zpět k vodě z místa, které ztratilo veškerou svou magičnost pouhým dotekem, a jak nejrychleji jen dovedu, plavu ke svým věcem.
Vydrápu se na břeh a urychleně na sebe hodím cáry, které z oblečení zbyly, když mě přepadne ten známý pocit. Je to tady - zase.
Začínám se ohýbat v pase, jak mě veškeré mé orgány chtějí roztrhat zevnitř, schoulím se na zem do klubíčka, ať alespoň trochu uvolním tomu pocitu v břiše - nepomáhá to. Nechci křičet, vím, že by mě už teď mohli slyšet, proto si nacpu dlaň do pusy a v tichosti prožívám, jak se mi celým tělem rozlévá oheň - pohlcuje nejdřív moje nohy, vůbec je necítím, nevím, jak je ovládat a nedokážu s nimi hýbat. Mám pocit, jako by mnou najednou projíždělo tisíc tupých nožů, které chtějí za každou cenu rozsápat mé tělo. Nemohu dělat nic, vůbec nic, jen ležím a cítím, že oheň už přechází k břichu, které se zmateně vzdouvá a zápasí s neznámým vlivem, z posledních sil ještě zvládnu shodit své oblečení, aby ho přeměna neroztrhala a pak už cítím všechno najednou - nekonečná muka pomalu odcházejí, můj nos se prodlužuje a najednou cítí miliony pachů, mé oči se přizpůsobují tmě, uši se prodlužují a slyší snad úplně vše, nohy se zkracují a zeštihlují, na kostrči mi vyráží zvláštní dlouhý útvar, nehty na rukou se mění v drápy a já cítím, jak mi na těle vyráží srst.
Teď jsem šelmou...

Pokračování příště...

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama