Strach-3.díl

26. dubna 2013 v 15:43 | Kokoran-sama |  Strach
Přicházím s třetím dílem téhle povídky!!! A konečně se začne dít něco zajímavého S vyplazeným jazykem . Doufám, že se budete bavit! Užijte si to a nezapomeňte na komentík Nevinný . Děkuju moc! (1. a 2. díl najdete v rubrice Naše kecy -> Povídky -> Strach)

Běžím rozlehlým lesem a za sebou zase slyším známý zvuk štěkajících psů. Naprosto přesně dokážu díky svému zbystřenému sluchu rozeznat, jak daleko ode mne se nacházejí. Běžím teprve pár minut, ale cítím, že už mám celkem slušný náskok. Mé instinkty v těle vlka jsou úplně jiné než v těle člověka, myšlení v mé hlavě je stále stejné, avšak nemohu své myšlenky dát najevo a zřejmě ani svou mysl nedovedu úplně ovládat. Být vlkem je pro mě stále přírozenější a já vím, že jestli nepochopím princip přeměny, proměním se navždy.
Naslouchám jemnému dusotu nohou, který se ozývá za mnou, ale neodvážím se otočit hlavu, abych neztratila kontrolu nad tím, co mám před sebou. Všechno kolem mě je podivně tiché - jakoby mrtvé - tenhle les ví, že lidé zde nemají co dělat. Myšlenky v mé hlavě víří rychle za sebou *Proč mě pronásledují? Co jsem jim udělala? Dojde jim někdy, že jsem rychlejší a stejně jim vždy uprchnu? Musí přece vědět, že mě nemůžou dohonit... I jako člověk dokážu běhat nadprůměrnou rychlostí a o hodně delší dobu. Tak co ještě chtějí? Nechápu to... Leda že... Leda že by to byla past!* Úplně na poslední chvíli se vyhýbám témeř neviditelnému oku lana ukrytého pod listím, vlastně ani nevím, jak jsem mohla udělat takový úskok, ale mé vlčí tělo to chápe za mě a já stále pádím dál. Mírně zpomaluji a soustředím se na zem, abych prohledala vše, co mi připadá podezřelé. Běháme stále v kruzích, vím to, je zvláštní, že jako vlk se naprosto přesně orientuju v prostředí, v němž jsem se ocitla teprve před pěti dny.
Mé dlouhé, štíhlé končetiny dopadají na studenou zem a můj čenich zavětří. Ucítím to dřív, než to uvidím - pach, který je nezaměnitelný, který bych rozeznala i mezi miliony jiných pachů - pach vlka.
Prudce brzdím předními končetinami v hlíně, abych do černého vlka nevrazila, ale nezvládnu to, překulím se na bok a udělám asi tři sudy. Do očí, uší, čumáku, všude se mi dostává hlína a já se zakuckám, vychází ze mne chrchlavý kašel a já se dusím. Nemohu... se... nadechnout! Dokutálím se ke stromu, do kterého plnou silou narazím zády, což mi alespoň pomůže se nadechnout, ovšem bolest, která následuje po každém nadechnutí, je tak nesnesitelná, až uvažuji nad tím, jestli nebylo lepší, abych se udusila. Nemohu se vůbec hnout, tlapkami si snažím vybrat prach z očí a uší, zkouším všechno možné, abych zastavila ústavičnou bolest v zádech, v plicích a na srdci. Zadržuji dech na co nejdelší dobu, abych se nemusela pořád nadechovat. Je to příšerné, vůbec nevím, co se to děje. Bolest mi otupuje mozek, pomalu necitím nic jiného než bolest... Palčivou a neutuchající bolest... A pak už nic nevidím... Vůbec nic.

Pokračování příště...

No... je to hooodně krátký díl, ale 2. byl dlouhý, tak jsem tenhle zkrátila! Doufám, že se Vám to líbí! Komentík potěší Líbající
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Escarlate Escarlate | Web | 26. dubna 2013 v 19:53 | Reagovat

Pro mě jedině TaeNy :D Co ty? Ale předem upozorňuju, že v diplomech neuvěřitelně selhávám :D
Večer si tě přidám, přísahám :D :P

2 Baby-N Baby-N | 26. dubna 2013 v 21:39 | Reagovat

Fajn fajn fajn! Jen tak dál :P další! Pojď do toho! A pak nezapomeň napsat moji povídku :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama