Konec

27. srpna 2013 v 11:31 | Kokoran-sama |  Jednorázovky
Nelekejte se, nekončím Smějící se .
Konec jsem pouze nazvala svou jednorázovku, kterou jsem napsala včera... teda dneska ve 2:03 po shlédnutí pár pochybných romantických filmů, na které bych se normálně nedívala.
Měla jsem asi nějakou depku nebo co Překvapený a to se odrazilo i do téhle kraťoučké story.
Zkrátka, když má člověk blbý den, musí se z toho vypsat (ne, nechtěla jsem napsat vyspat!) a tak jsem napsala krátkou a zatraceně depresivní nicneříkající blbost.
No, posuďte sami -_- ...



Podívala se do těch modrých očí, které už tolikrát viděla ve svých snech a které vždy oplývaly něhou a tohou. Zračil se v nich smutek uhnízděný až hluboko v srdce připomínajíce parazita žijícího na úkor ostatních.
Ihned poznala, že něco je špatně.
Jindy veselé a plné života najednou vyzařovaly atmosféru, která je oba sevřela do svých všudypřítomných a chmurných spárů obepínajících jejich těla jako pružná, jemná pavučina spletená z tenoučkých a přesto až příliš silných vláken smutku.
Zvedla ruku, chtěla přejet po jeho tváři. Ucukl.
Nikdy předtím její tělo nezažilo takový šok, jako když se její prsty dotkly namísto teplé a milující tváře ověnčené ruměncem, který už tolikrát políbila a díky němuž vždy poznala, jak moc ji miluje, téměř sžíravého vzduchu prosyceného smutkem.
Chtělo se ji brečet, ale zakázala si to. Potřebovala být silná.
První slza dopadla jako kapka vody ze špatně zavřeného kohoutku na studenou a vlhkou zem pokrytou nánosem sněhu tak bílého, že ji z něj bolely oči.
Stál naproti ní a bolestný pohled upíral někam za ni na zasněženou krajinu. Ruce , které pro ni bývaly útěchou v těžkých chvílích, ruce, do nichž se mohla schoulit a tiše plakat, ruce, které ji nikdy neodstrčily, ruce, které se teď ani nepokusily zabránit její slze skanout do bílé peřiny. Ty ruce už nebyly jeho. Měla pocit, jako by patřily někomu jinému. Někomu, kdo jí chce ublížit.
Ztrácela odvahu.
Druhá slza vykonala svou povinnost a zachumlala se do nánosu sněhu, který jí teď namísto příjemné a nadýchané bílé pokrývky připomínal hrob, ve kterém zůstanou utajena i ta největší tajemství.
Následovala třetí, čtvrtá, pátá...
Plakala, vestoje s rukama spuštěnýma, bez člověka, který by ji utěšil. Plakala unášena proudem svých emocí a citů, které až teď úplně vytanuly na povrch.
"Nebreč, děláš to ještě horší," protrhl smutkem naplněné ticho jeho hrubý hlas.
Přes slzy neviděla jeho tvář, za což byla velie ráda. I kdyby ji viděla, raději by se odvrátila. Nechtěla by to slyšet a už vůbec se mu při tom dívat do tváře. Nechtěla slyšet, že už s ní nechce být, že už ji nemiluje, že se musí rozejít.
Vzal ji za bradu a donutil ji, aby mu pohlédla do očí. Byl to pohled plný bolesti a zármutku. Nechtěla ho vidět takhle. Pokoušela se odvrátit, ale on jí to nedovolil.
Jedním slovem, které vyslovil, napsal této chvíli ten nejhorší scénář, jaký si jen uměla představit.
To slovo se plížilo prázdnou krajinou jako had, který právě uštknul svou nicnetušící oběť. A právě jako jed, jímž had usmrtí bytost, která později poslouží jako zdroj jeho obživy, se i bolest vyřčená spolu s tímto slovem rozlévala do celého jejího těla a zakořenila v srdci už tak chabém jako peříčko nemocného holouběte.
Slovo, které změnilo celý její život. Slovo, jež vyslovil on. Slovo, které už nikdy nebude mít stejný význam jako předtím.
"Umírám," řekl jen.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Escarlate Escarlate | Web | 27. srpna 2013 v 16:55 | Reagovat

Haha, tohle mi připomíná jednu krátkou povídku, co jsem napsala kdysi dávno, mělo to podobnou tématiku, ale tam teda šlo o sebevraždu. Ale hrozně mi to tohle připomnělo tou atmosférou. Moc hezké ^^

Jej, no mohla bych se do konce týdne ještě stavit, ale nevím kdy, možná ve čtvrtek/pátek? Záleží, jaké bude počasí :) Já dám ještě vědět ;)

Okay, tohle byl krátký koment, musím na poštu :D

2 Tyno10 Tyno10 | Web | 27. srpna 2013 v 18:15 | Reagovat

ahoj :) klidně se s tebou opět s přátelím :)) vítej zpátky !!! a dík ,že jsi napsala

3 Iharo S. K. (Duo Kokoro) Iharo S. K. (Duo Kokoro) | E-mail | Web | 28. srpna 2013 v 17:22 | Reagovat

Yaaah, ty mě chceš rozbrečet? Na cos to koukala? Kník. To je tak smutný, ale všechno je tam tak nádherně popsaný... Rozteču se! Vyřiďte otci, že jsem ho měla ráda!! Tohle je moc dokonalé na to, abych to přežila..
---
Zklamu tě, žiju.. Ale "palec hore" fakt dobré totok

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama